Nakročení k heavy metalu, ke kterému se AVENGED SEVENFOLD rozhodli s albem „City Of Evil“ (2005), pro ně mělo, myslím, životní význam. Zřetelně tak naznačili, že jejich metalcoreové počátky již pro ně nejsou tím pravým ořechovým, a že jestli pro ně něco má význam, pak je to sice moderní metalový přístup, ale s důrazem na tradiční, silné melodie. Jeho prozatímní vrchol pak přišel na albu „Nightmare“ (2010), které bylo opravdovým klenotem, plným sebevědomých věcí a vůbec tak nějak jakoby lehce produkovaného klasického metalu se současnou tváří a silou vichřice.

Jak to bude dál ovšem nebylo vůbec jasné. Tragicky zesnulý bubeník James „The Rev“ Sullivan, který do té doby kapelu rovněž pravidelně autorsky zásoboval, již pochopitelně nebyl k dispozici, své další účinkování si rozmyslel i hvězdný záskok v podobě Mikea Portnoye a možná i proto byli AVENGED SEVENFOLD tak trochu na dalším, novém startu.

K němu si patrně dali za úkol dosáhnout ještě větší jednoduchosti a čitelnosti, ve smyslu jakéhosi návratu k heavymetalovým kořenům, který je také z „Hail To The King“ cítit na sto honů. Do určité míry nadbytečně, protože právě soudobé vyznění „Nightmare“ bylo určitě jedním z důvodů jeho výsostných kvalit (pročež nebyl důvod je opouštět), na druhou stranu však i pro dobro věci, protože tak alespoň ti, kteří vzývají nějaký ten pokrok a vývoj, mohou být rovněž spokojeni.

V každém případě si ale M. Shadows (který si při té příležitosti dokonce nechal narůst dlouhé vlasy) a spol. podrželi jisté skladatelské kvality, což je pro „Hail To The King“ charakteristikou z nejpodstatnějších. Jistě, ne jednou se jim v rámci zmíněného návratu povedlo také velmi okatě citovat METALLICU vzor 1991 (nejzřetelnější je to zřejmě v úvodní „Shepherd Of Fire“ a hymně „This Means War“), ale v tom bych v dnešní době, zasvěcené opakování a recyklaci, neviděl zas až tak zásadní problém. Mnohem důležitější je, že mnohé ze skladeb mají fasádu jak hrom, jasný, stručný a výrazný motiv a častokráte jsou rovněž dozdobeny i vzrušivým „macho“ kytarovým sólem, tedy takovým, při němž se v živém provedení, nejlépe před mnohatisícihlavým davem, vylézá vysoko na odposlechy, kytarista si významně nechává větrem čechrat dlouhé kadeře (jsou-li ovšem jaké, což by v případě AVENGED SEVENFOLD mohl být jistý problém) a vám spolehlivě nabíhá husí kůže.

Své významně nejsilnější místo nicméně album nemá, ovšem mnohokrát to na něm slušně metalově zajiskří („Shepherd Of Fire“, „Hail To The King“, „This Means War“, „Heretic“, „Coming Home“ a „Planets“), případně zavlhne („Crimson Day“), pročež navzdory všem prvotním dojmům jsem nakonec pro, aby si Američané odnesli poměrně slušnou známku.